K Riedelovým sedmdesátým narozeniným (2004) natočila švédská televize pozoruhodný dokument. Ten zrcadlí jeho vitalitu a neutuchající pracovní nasazení. V roce 2011 vydal spolu s dcerou Sarah nové CD „Cornelis Vs Riedel“ Vrátit se k osobnosti významného hudebníka Cornelise Vreeswijka bylo jeho snem dlouho.

     Dodnes složil Georg Riedel něco kolem 1200 hudebních děl menšího i většího rozsahu. Georg Riedel o své tvorbě říká: „S překvapením někdy sám zjišťuji, že mám ve svých písních slovanské prvky.“ A dokonce i znalci švédské hudební scény přiznávají, že to, co je ve Švédsku nejšvédštější, tedy právě dětské filmy Astrid Lindgrenové s Riedlovou hudbou nebo Riedlovy a Johanssonovy jazzové nahrávky, obsahuje díky tomuto skladateli také české vlivy.

     V roce 2012 se chystá vystupovat v Čechách, a to v Karlových Varech na Mezinárodním jazzovém festivalu. Jeho pracovní tempo a vitalita jsou obdivuhodné. Doufejme, že jeho hudební návrat do rodného města potěší všechny příznivce jazzu a kvalitní hudby.

 

 

Zdůvodnění návrhu na udělení čestného občanství

PhDr. Jarmila Kocourková:

 

     Georg Riedel se vždy hlásil ke Karlovým Varům jako ke svému rodnému městu, což jen potvrzují internetové, knižní i jiné zdroje. V posledních letech navázal těsné kontakty nejen s českým velvyslanectvím ve švédském hlavním městě Stockholmu, kde Georg Riedel trvale žije, ale i se svým rodným městem, a to zásluhou Katrineholmského klubu řeči a kultury, který organizuje různé projekty spolupráce právě s Karlovými Vary. V roce 2008 vystoupil na pozvání Katrineholmského klubu řeči a kultury v Käjsätteru v otevřené zpovědi o svém karlovarském dětství. V roce 2011 se aktivně se svým kontrabasem zúčastnil koncertu v katrineholmské aule školy Tallås, kde spoluúčinkoval mimo jiné žákovský jazzband „Gringos“ ZŠ a ZUŠ Šmeralova s kapelníkem Milanem Krajícem. V listopadu téhož roku tuto školu navštívil, setkal se zde s ředitelem Břetislavem Svobodou a hudebními pedagogy Karlem Šimandlem a Milanem Krajícem. Velmi ocenil vysokou úroveň představení školy „Víla Ohře“, které zhlédl i se svou dcerou Channou v Karlovarském divadlepři své zatím poslední návštěvě Karlových Varů. S žáky jmenované školy plánuje společné vystoupení na karlovarském Mezinárodním jazzovém festivalu v roce 2012. Bylo by to teprve druhé vystoupení slavného a světově uznávaného jazzmana v Čechách a první v Karlových Varech.

    Švédská televize chystá další dokument o Georgu Riedelovi, kde by měla zaznít také informace o karlovarskýck kořenech tohoto slavného švédského muzikanta, mj. i o jeho otci, architektu Karlu Riedelovi Při své listopadové návštěvě, kterou Georg zaměřil na pátrání po stavbách projektovaných otcem, se setkal s primátorem Karlových Varů Petrem Kulhánkem a jeho náměstkem Jiřím Klsákem.

    Pro Karlovy Vary je určitě příznivé, že se vazby slavného rodáka k městu v poslední době upevňují. Udělením čestného občanství Georgu Riedelovi by se mohl tento proces posunout do vyšší roviny. Georg Riedel by se tak mohl dočkat určitého zadostiučinění v rodném městě, které byl nucen před 73 lety za dramatických okolností opustit. Pro naše město je jistě ctí, že tato osobnost nejen patří neoddělitelně ke slavným karlovarským rodákům, ale že se sem také chce vracet, ať už jako vynikající jazzový hudebník a pedagog nebo se svou rodinou jako poučený turista.

Karlovy Vary zahájí o víkendu lázeňskou sezonu. A ceny města převezmou...

04.05.12

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zahájení lázeňské sezóny Karlovy Vary

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Největší svátek města, zahájení lázeňské sezony, se v Karlových Varech koná o tomto víkendu. Kromě svěcení pramenů, tradičního průvodu Karla IV., lidových jarmarků, veselic, ale také porcelánových trhů město ocení osobnosti, které se zasloužily o jeho rozkvět či šířily věhlas karlovarských lázní ve světě.

Cenu města Karlovy Vary za rok 2011 převezme herečka Libuše Balounová.

"Paní Balounova je pro naše město v oblasti kultury velmi významnou osobností. Celý svůj život, věnovala divadlu, z toho cele půlstoletí divadlu karlovarskému, a ve svém oboru dosáhla řady vynikajících úspěchů. Její práce je tedy s Karlovými Vary dlouhodobě úzce spjata," zdůvodnil návrh primátor Petr Kulhánek.

Čestné občanství udělí Karlovy Vary Georgu Riedelovi a Peterovi Dvorskému.

Švédský jazzový muzikant a skladatel českého původu Georg Riedel se narodil 8. ledna roku 1934 v Karlových Varech ve starobylé rodině. Roku 1938 se Riedelovi rodiče rozhodli emigrovat. Návrh na udělení čestného občanství podala Jarmila Kocourková. "Georg Riedel by se tak mohl dočkat určitého zadostiučinění v městě, které byl nucen před 73 lety, za dramatických okolnosti opustit," uvedla.

Petera Dvorského, šéfa opery Slovenského národního divadla v Bratislavě, navrhl na udělení Čestného občanství zastupitel Zdeněk Musil. "Jmenovaný se významnou měrou zasloužil o popularizaci Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a tím i o propagaci Karlových Varů," uvedl.

Zdroj:Chebský deník, autor: iva

Georg Riedel se narodil 8. ledna roku 1934 v Karlových Varech v tehdejším Československu. Rodina, ve které se mluvilo česky i německy, patřila mezi starobylé karlovarské rodiny, její předkové pobývali v Karlových Varech jistě více než sto let. Otec Ing. Karel Riedel byl známý karlovarský architekt (jeho dílem byl mimo jiné klášter redemptoristů v Karlových Varech, jehož zbytky jsou dnes součástí postranních budov Magistrátu Města Karlovy Vary), matka Auguste Riedelová (rozená Zentnerová) byla uznávaná karlovarská dětská (vůbec první ženská) lékařka. Když byly Georgu Riedelovi pouhé čtyři roky, tedy roku 1938, rozhodli se emigrovat, neboť citlivě vnímali hrozící nebezpečí nacismu Hitlerovy tzv. Třetí říše a možnost okupace naší země. Židovský původ matky a sociálně demokratické přesvědčení otce jim jejich těžké rozhodnutí usnadnily. Cesta na švédský sever byla dramatická, vše bylo o to horší, že cestovala jen matka s dvěma dětmi. Otec odjel do Švédska již o několik měsíců dříve, aby pro rodinu vše připravil. Slovy Georga Riedela: ”Cestovali jsme pak přes Polsko, Pobaltí a Finsko, stále nás kontrolovali vojáci, jeli jsme několik dní. Když jsme se dostali do Helsinek a potřebovali se nalodit a dopravit do Švédska, neměla maminka už vůbec žádné peníze. Byla velice vyčerpaná a zoufalá. Naštěstí kapitán lodi se nad ní ustrnul a přikázal svým lidem, aby pro nás na lodi našli volnou kabinu – a tak jsme se dostali do Švédska.”

    Když mu bylo devatenáct (1953), začal hrát ve velmi populárním švédském jazzovém orchestru Larse Gullina, o rok později (1954) v slavném orchestru Arne Domnéruse, kde se osudově setkal s jazzovým pianistou Janem Johanssonem. S tímto skvělým muzikantem nahrál roku 1962 nejprodávanější švédskou jazzovou desku všech dob (více než 450 000 nosičů). Georga Riedela spolupráce s tímto skvělým jazzmanem obohacovala, možná mu i poskytovala něco, co sám postrádal. Říká o tom: ”On byl ten pravý Švéd, který se v hudbě vracel ke svým kořenům, k folkloru – a já s ním, přestože jsem v jeho zemi vlastně neměl domov. To je to, co jsem mu tak trochu záviděl, že měl z čeho čerpat. Jako každý Švéd měl někde na venkově babičku v tom červeném dřevěném domečku…” Intimní nahrávka dvou skvělých hudebníků plná basových a klavírních jazzových improvizací na švédské lidové písně, vydaná pod názvem ”Jazz på svenska” (”Jazz po švédsku”), byla tak odlišná od všeho ostatního v této době, že okamžitě oslovila nejen švédské publikum, ale proslavila oba protagonisty i za hranicemi Švédska.

    Nedílnou oblastí v kariéře Georga Riedela je jeho filmová skladatelská činnost. Melodie k prvním filmům složil už v roce 1964, jmenovitě k ”Wild West Story” a k filmu ”491”. V intervalu let 1964 – 1968 složil hudbu k celkem osmi filmům, přesto jeho největší příležitost na něj teprve čekala. Když v roce 1968 tragicky zahynul přítel a muzikant Jan Johansson, bylo Georgu Riedelovi nabídnuto, aby po něm dokončil melodie k filmu ”Pippi, Dlouhá punčocha”, natočeného podle scénáře světoznámé švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové. Tento film a jeho melodie dobře znají i čeští diváci, stejně jako další, například ”Karkulína ze střechy”, “Děti z Bullerbynu” a ”Emila”. Spolupráce Georga Riedela s Astrid Lindgrenovou zahrnuje celkem devět filmů, v nichž zaznělo dvacet pět Riedelových písní, které doslova zlidověly a způsobily, že Georg je ve Švédsku znám a milován. Stal se švédským symbolem skladatele písní pro děti, lze bez nadsázky říci, že bychom dnes ve Švédsku těžko našli Švéda, který si nikdy nezanotoval nějakou jeho píseň. S jeho písničkou „Lille katt" čili „Malá kočička“ na text Astrid Lindgren vyrostli dnešní švédští právníci, učitelé, prodavači i politici. A když se s Riedlovými dětskými hity seznámí český posluchač, s překvapením v nich rozezná i vliv českých lidových popěvků.

     K Riedelovým sedmdesátým narozeniným (2004) natočila švédská televize pozoruhodný dokument. Ten zrcadlí jeho vitalitu a neutuchající pracovní nasazení. V roce 2011 vydal spolu s dcerou Sarah nové CD „Cornelis Vs Riedel“ Vrátit se k osobnosti významného hudebníka Cornelise Vreeswijka bylo jeho snem dlouho.

     Georg Riedel se vždy hlásil ke Karlovým Varům jako ke svému rodnému městu, což jen potvrzují internetové, knižní i jiné zdroje. V posledních letech navázal těsné kontakty nejen s českým velvyslanectvím ve švédském hlavním městě Stockholmu, kde Georg Riedel trvale žije, ale i se svým rodným městem, a to zásluhou Katrineholmského klubu řeči a kultury, který organizuje různé projekty spolupráce právě s Karlovými Vary. V roce 2008 vystoupil na pozvání Katrineholmského klubu řeči a kultury v Käjsätteru v otevřené zpovědi o svém karlovarském dětství. V roce 2011 se aktivně se svým kontrabasem zúčastnil koncertu v katrineholmské aule školy Tallås, kde spoluúčinkoval mimo jiné žákovský jazzband „Gringos“ ZŠ a ZUŠ Šmeralova s kapelníkem Milanem Krajícem. V listopadu téhož roku tuto školu navštívil, setkal se zde s ředitelem Břetislavem Svobodou a hudebními pedagogy Karlem Šimandlem a Milanem Krajícem. Velmi ocenil vysokou úroveň představení školy „Víla Ohře“, které zhlédl i se svou dcerou Channou v Karlovarském divadlepři své zatím poslední návštěvě Karlových Varů. S žáky jmenované školy plánuje společné vystoupení na karlovarském Mezinárodním jazzovém festivalu v roce 2012. Bylo by to teprve druhé vystoupení slavného a světově uznávaného jazzmana v Čechách a první v Karlových Varech.

V pošmourných dnech prosince roku 2008 vystupoval Georg Riedel se svou jazzovou kapelou a s dcerou Sarah v Kejsätteru nedaleko Katrineholmu, ve zdejší škole. Toto vystoupení bylo součástí jeho turné "Tajemství na zdi" (viz fotoalbum - Georg Riedel). Předsedkyně Katrineholmského klubu řeči a kultury, PhDr. Jarmila Kocourková, s ním domluvila následné setkání (nejen) se zdejšími rodáky z Karlových Varů, p. Karlem Kaufnerem a paní Hannelene Svedenberg. Georg Riedel vzpomínal na své karlovarské kořeny, na své dětství, na oblíbené palačinky i na procházky k pramenům a jejich ochutnávání, na svou chůvu i na svůj smutek nad tím, že ji musí opustit, když se rodina rozhodla emigrovat. Přítomní ocenili osobní kontakt se slavným hudebníkem, jehož písně zná ve Švédsku téměř každý, a které, jak sám přiznává, mohou mít svůj základ v raném dětství, když mu chůva prozpěvovala české a moravské lidové písně. Ostatně tyto motivy nalezne v oblíbených švédských písních pro děti i necvičené ucho.

A tak začala dlouhodobá spolupráce karlovarského rodáka a slavného švédského jazzového muzikanta Georga Riedela s Katrineholmským klubem řeči a kultury, jehož posláním je, mj. přirpívat k česko-švédské kulturní výměně.

Spolupráce Georga Riedela s Karlovými Vary

V roce 2010 došlo k setkání Georga Riedela s žákovským jazzovým orchestrem Milana Krajíce ze ZŠ a ZUŠ Šmeralova při společném koncertu v Katrineholmu. Tento koncert pomáhal zorganizovat Katrineholmský klubb řeči a kultury a škola Tallås z Katrineholmu. Georg Riedel byl doslova nadšený úrovní žákovské kapely z Karlových Varů.

    Na toto setkání navázala navštěva slavného jazzového muzikanta v Karlových Varech, kdy nejprve navštívil dne 2. listopadu karlovarského primátora p. Petra Kulhánka a jeho náměstka, p. Jiřího Klsáka. Večer téhož dne shlédl i se svou dcerou Channou v Karlovarském divadle představení "Víla Ohře", jehož tvůrcem je pedagog výše zmíněné školy a její zástupce, Karel Šimandl, a na němž se podílí studenti všech uměleckých oborů této školy. Představením byl pan Georg Riedel nadšen.

    Dne 3. listopadu se na škole ZŠ a ZUŠ Šmeralova sešel s ředitelem Břetislavem Svobodou, dále s hudebními pedagogy školy Milanem Krajícem a Karlem Šimandlem. Na tomto setkání se začalo plánovat vystoupení slavného karlovarského rodáka na mezinárodním jazzovém festivalu v Karlových Varech.

-JK-

HUDBU PRO PIPI DLOUHOU PUNČOCHU SLOŽIL GEORG RIEDEL

švédská jazzová legenda českého původu

V roce 1934 se v Karlových Varech narodil německému tatínkovi a židovské mamince chlapec. Na tu dobu vražedná kombinace národností obou rodičů a protifašistické otcovo smýšlení donutily rodinu v roce 1938 utéct před Hitlerem do Švédska. Malý Georg bohužel brzy zapomněl češtinu, kterou vedle němčiny v nejútlejším věku mluvil, ale s Českou republikou a kulturou se cítí být stále spojen. Dnes slavný jazzmann a hudební skladatel přiznává, že zatímco se dříve svým původem příliš nezabýval, nyní o něm často přemýšlí.

 Přirozená muzikálnost jej ve Stockholmu dovedla na známou hudební školu Adolfa Fredrikse, kde v osmi začal hrát na housle a v patnácti na basu. Brzy se ocitl mezi předními švédskými jazzmany, na velkých pódiích i v nahrávacích studiích. Od slavného Larse Gullina se přiučil komponování, jeho dlouholetým hudebním partnerem se stal výtečný saxofonista Arne Domnerus, k němuž původně mladý Georg Riedel vzhlížel jako k nedostižné modle. Nahrávka Georga Riedla s klavíristou Janem Johanssonem s názvem JAZZ PA SVENSKA (JAZZ PO ŠVÉDSKU), čerpající ze studnice švédského folkloru, v podstatě založila nový směr švédského jazzu a pronikla do celého světa. Riedlův a Johanssonův nový jazzový trend svojí hloubkou, prostotou a nádhernou melodičností oslovil jazzovou Evropu a způsobil, že se mnoho jazzmanů v 60. letech vrátilo k folklorním kořenům.

Georga Riedla najdeme i ve společnosti nejslavnějších amerických jazzmanů, například Stana Getse, Erica Dolphyho, Dizzy Gillespieho či Bennyho Cartera, je také autorem některých aranží pro orchestr Duka Ellingtona, který ve Švédsku vícekrát hrál. Seznam jazzových opusů, které Riedel zkomponoval, je velice dlouhý. Svou hudbou doprovodil šedesát filmů. K jeho nejznámějším melodiím patří kupodivu ty, které složil k dětským filmům podle scénářů slavné švédské spisovatelky Astrid Lindgren. Sami si možná vzpomenete na chytlavý motiv k PIPI DLOUHÉ PUNČOŠE. Riedlovy melodie z těchto filmů jsou krásné, hravé a dobře zapamatovatelné, stejně jako spousta jeho další jazzové tvorby pro děti. Ty nejpopulárnější písničky umí zabroukat každý Švéd. Dokazuje to i krásný filmový dokument, který vznikl ve Švédsku při příležitosti Riedlových sedmdesátin. S jeho písničkou LILLE KATT čili MALÁ KOČIČKA na text Astrid Lindgren vyrostli dnešní právníci, učitelé, prodavači i politici. A když se s Riedlovými dětskými hity seznámí český posluchač, s překvapením v nich uslyší i melodiku českých lidových popěvků.

Georg Riedel říká: „S překvapením někdy sám zjišťuji, že mám ve svých písních slovanské prvky.“ A dokonce i znalci švédské hudební scény přiznávají, že to, co je ve Švédsku nejšvédštější, tedy právě dětské filmy Astrid Lindgren s Riedlovou hudbou nebo Riedlovy a Johanssonovy jazzové nahrávky, má díky tomuto skladateli kořeny v Česku.

O Georgu Riedlovi u nás bohužel moc nevíme. Místem narození i zajímavým osudem si tento hudebník náš zájem zaslouží. Tento rozhovor vznikl právě proto, abychom to alespoň trochu napravili.

Vzpomínáte si vůbec na něco ze svého dětství v Karlových Varech?

Mnoho toho bohužel není. Byly mi čtyři roky, ale pamatuju si, že jsme pili tamní léčivou vodu, kterou jsem měl velice rád. Ale když jsem ji o mnoho let později při návštěvě Varů znovu ochutnal, bylo to strašné…

Co vaše maminka? Zpívala vám, když jste byl malý?

Ne, ona byla lékařkou. První ve Varech. Neměla moc času nám dětem zpívat, byla velice zaměstnaná. Energická a rozhodná. To bylo rodině později, když jsme emigrovali do Švédska, velice užitečné.

Jak jste doma mluvili?

Německy a česky. S tatínkem a některými příbuznými německy, se sousedy asi spíš česky, ale já nevím, jak dobrá byla moje čeština. Maminka mluvila samozřejmě česky, spolu mluvili rodiče německy, protože tatínek byl Němec. Pocházel z malé vesnice nedaleko Varů. Byl architektem, ve Varech postavil klášter a kostel. Když jsem tam po roce 1989 znovu přijel, zjistil jsem, že ten kostel už nestojí. Komunisti ho někdy v 70. letech nechali strhnout – něčemu novému asi vadil.

Vaše rodina emigrovala před Hitlerem do Švédska. Váš příjezd tam byl dost dramatický…

Tatínek byl socialista, s Hitlerovou politikou absolutně nesouhlasil. Když se jeho bratr dal k nacistům, okamžitě se s ním přestal stýkat. Odjel do Švédska už o několik měsíců dřív než já a moje sestra s maminkou, aby si našel práci. Cestovali jsme pak přes Polsko, Pobaltí a Finsko, stále nás kontrolovali různí vojáci, jeli jsme několik dní. Když jsme se dostali do Helsinek a potřebovali se nalodit a dopravit do Švédska, neměla maminka už vůbec žádné peníze; musela být velice vyčerpaná a zoufalá. Naštěstí kapitán lodi se nad ní ustrnul a přikázal svým lidem, aby pro nás na lodi našli volnou kabinu – a tak jsme se sem dostali.

V neutrálním Švédsku jste tedy v bezpečí přečkali válku. Nechtěli se pak ale rodiče vrátit zpět do Karlových Varů? Chápu, že by to však pro vašeho otce, když byl německé národnosti, nebylo jednoduché. Ačkoli svým odchodem dal jednoznačně najevo svůj nesouhlas s tím, co dělal Hitler…

Rodiče by se vrátili rádi, uvažovali o tom, ale protože otec pocházel ze Sudet, ztratil mezitím československé občanství a ani to, že matka byla Židovka a on antifašista, nebylo nic platné. Paradoxní je, že když potom nastoupili v Československu komunisti, otec by to občanství býval získal zpět, ale to už se rodiče z pochopitelných důvodů vrátit zpátky nechtěli.

A vám se tehdy jako dítěti ve Švédsku líbilo?

Ale ano, byl jsem poté, co jsme tam přišli, dva měsíce na letním táboře, abych se naučil švédsky. Když jsem se vrátil domů, nemohl jsem najednou mluvit s rodiči, tak rychle jsem němčinu a pochopitelně i češtinu zapomněl. Německy dnes mluvím, ale česky už bohužel ne. Mamince švédština zpočátku moc dobře nešla, a tak jsem jí pomáhal se domlouvat. Švédsko se mi zdálo krásné, takové čisté. A hlavně tu bylo bezpečno. To platí dodnes, i když už bohužel ne tak úplně.

Na basu se většinou od dětského věku nehraje. Takže jak to bylo s vámi?

Od osmi let jsem chodil do hudební školy. Hrál jsem na housle, ale pak jsem začal poslouchat jazz – ten tu byl v 50. letech velice populární, hrál se všude, rádio bylo také plné jazzu…

A když mě tatínek brával na koncerty symfonické hudby, vždycky mi imponovaly kontrabasy.

A pak jste se dostal s kontrabasem na jazzová pódia…

Měl jsem štěstí na dobré pedagogy v hudební škole a podporovali mě i rodiče. Začínal jsem v různých klubech, jak to bývá, a obdivoval tehdejší švédskou jazzovou legendu, saxofonistu Arne Domne­ruse. Netušil jsem, že spolu budeme později hrát téměř dvacet let. A taky jsem už tehdy toužil skládat filmovou hudbu – i to se mi pak vyplnilo.

Kde všude jste hrál?

Všude možně v západní Evropě, v Thaj­sku a Japonsku. Ale taky v Rusku, kam jsme dostali v roce 1962, za Chruščova, pozvání na jazzový festival. Ale přesto jsme tam nemohli jet jako jazzoví muzikanti, ale jako turisté, což byl problém, protože jsme potřebovali s sebou nástroje a aparaturu. Vzpománám si, jak z nás v Moskvě byli úplně pryč, když jsme se jen tak procházeli po Rudém náměstí, bavili se s lidmi a oni zjistili, že jsme opravdu ti jazzoví muzikanti ze Západu, které poslouchají z rádia. Hráli jsme tam pak v parku a Rusové se divili, že se nebojíme…

A v Československu?

Byl jsem u vás v roce 1966, ještě před Dubčekem. Všechno bylo tehdy tak optimistické – hráli jsme v Lucerně, také na jazzovém festivalu, potkal jsem se třeba s Karlem Krautgartnerem, taky s Janem Hammerem, otcem dnes slavného Jana Hammera, který žije v USA.

Ve Švédsku byla tehdy velice populární zpěvačka Alice Babs – ostatně i u nás. Měl jste možnost spolupracovat i s ní?

Jistě, udělali jsme spolu tuhle nahrávku (přináší CD v červeném obalu s fotkou krásné, blonďaté Alice Babs z roku 1960, uvnitř vidím její fotku současnou – stejně rozesmátou, s podpisem a vzkazem dnešním posluchačům). Alice byla skvělá – na jazzovou zpěvačku měla neuvěřitelné výšky. Měl ji velice rád Duke Ellington; když do Švédska s kapelou přijížděl, vždy chtěl, aby s nimi zpívala. To byla krásná doba, kterou ona moc ovlivnila. I já jsem s Elling­tonem hrál, udělal jsem pro něj dokonce nějaké aranže.

Vaše nejslavnější nahrávka ale vznikla s klavíristou Janem Johannsonem…

S Janem jsem spolupracoval velice dlouho – skončilo to nešťastně, autohavárií v roce 1968, při níž se zabil. Měli jsme k sobě velmi blízko. On byl ten pravý Švéd, který se v hudbě vracel ke svým kořenům, k folkloru – a já s ním, přestože v jeho zemi vlastně nemám domov. To je to, co jsem mu tak trochu záviděl, že měl z čeho čerpat. Jako každý Švéd měl někde na venkově babičku v tom červeném dřevěném domečku… Udělali jsme společné CD JAZZ PA SVENSKA, které se potom docela celoevropsky proslavilo (nyní je k dostání i u nás, v době vzniku to však bylo v Českoslo­vensku nesehnatelné zboží – pozn. aut).

Zajímal jste se o nějakou inspiraci z těch končin, odkud jste s rodiči přišel?

Dříve tolik ne. Kdybych byl klasickým muzikantem, bylo by to jiné – ale jsem jazzmann. A jazz je vždy mezinárodní. Jako mladého mne ovlivnil americký jazz, ale čím jsem starší, tím víc hledám to české a taky to židovské, co mne ovlivnilo.

Ale sledujete trochu dění v české hudbě – v klasické nebo v jazzu?

Taky jsem trochu koketoval a dosud koketuju s klasickou hudbou, vím něco o české hudbě, ale současnou českou scénu bohužel moc neznám. Nehrál jsem v Čechách od roku 1966, byl jsem tam po roce 1989 jen jednou, nemám u vás bohužel kontakty.

To je škoda, to by se mělo napravit. Co třeba Mezi-národní filmový festival v Karlových Varech? K němu se váže spousta kvalitních doprovodných programů. Tam byste si třeba mohl krásně zahrát.

Ano, vím o něm. V Karlových Varech nebo v Praze bych si rád zahrál.

Který jazzový festival ve Švédsku je nejpopulárnější?

Ten nejprestižnější je v Umeå. Vystupoval tam i Miles Davis. Já taky, mockrát. A taky moje dcera Sára. Je jazzová zpěvačka, zpívá současný, moderní jazz.

A váš současný jazz? Kam byste sám sebe zařadil?

Teď bych to nijak zvlášť nespecifikoval. Víte, mně opravdu nejvíc záleží na tom, aby se to lidem dobře poslouchalo.

A ono se poslouchá – dokonce i dětem. Narážím na spolupráci se spisovatelkou Astrid Lindgren, která zřejmě dala směr vašemu dalšímu komponování. Jak jste se s ní setkal?

Požádala Jana Johannsona, jestli by nenapsal nějaké melodie k filmu, který se chystal podle PIPI DLOUHÉ PUNČOCHY. Astrid Lindgren si psala scénář sama – a potom i ke všem dalším filmům podle svých knížek. Ale pak se stala ta nehoda, při které Jan zemřel. Byl jsem z jeho smrti v šoku. Později jsem se o hudbu k Pipi pokusil, použil jsem dokonce jediný nápěv, který už Jan měl připravený a který provází celý film. No a asi se to podařilo….

Byly zfilmovány také DĚTI Z BULLERBY­NU? To je moje nejoblíbenější knížka z dětství.

Ano, k tomuhle filmu jsem taky psal hudbu. A pak ještě asi k dalším šedesáti, nejen dětským.

Psal jste už předtím písničky pro děti?

Téměř ne, i když mám sám šest dětí. To všecko začalo až potom.

Povídali jste si s Astrid Lindgren, jaká by měla ta hudba být? Ona měla, pokud vím, taky ráda jazz…

Ano, ona mi dokonce předzpívala nějaké písničky ze svého dětství jako inspiraci. Ale potom mi už nechala úplně volnou ruku.

Ona měla dětskou duši, proto měly ty knihy a filmy takový úspěch po celém světě. A vaše hudba k nim taky. Taky máte duši dítěte…

(Smích) V to doufám.

Potom jste napsal ještě další hudbu pro děti – nejenom k filmům. Věnujete se tvorbě pro děti stále?

Pro filmy Astrid Lindgren to bylo asi pětadvacet písniček, hodně různých me­lodií. Pak jsem napsal ještě několik set dalších dětských písniček, zkomponoval taky nějaké dětské opery a muzikály, vždyc­ky s vlivem jazzu. Taky hudbu k ba­letu o Pipi, ten měl premiéru v roce 2005. Věnuju se komponování pro děti oprav­du hodně.

Dá se říct, že jste vytvořil novou epochu dětského jazzového zpívání. Takové pedagogické působení dokáže děti nenásilně přivést k dobré hudbě, ne?

Snad se ani nesnažím cíleně působit pedagogicky. To by mne nebavilo. Snažím se, aby si děti moje písničky dobře zapamatovaly a aby se naučily improvizovat. Teď jsem zrovna napsal pro symfonický orchestr v Malmö něco jako výchovný koncert – jmenuje se ZLOBIVÉ DĚCKO. Podle téhle knížky (ukazuje velikánskou knížku s nádhernými a vtipnými ilustracemi a krátkými verši, v níž se vyskytuje malý zlobivý chlapeček v riskantních situacích). V tomto audiovizuálním představení budu i osobně hrát a moje dcera zpívat, bude tam legrace i nebezpečí.

Jak to vypadá ve Švédsku s jazzem dnes? Je tu stále tak populární? U nás je to spíš taková intelektuální záležitost pro poměrně úzkou skupinu příznivců.

Vypadá to, že v celém světě se jazz tak trochu stahuje, i tady se velmi separuje. Mladí lidé dřív byli schopni poslouchat obojí, jazz i pop, teď se to bohužel oddělilo. Ale obecně myslím, že mají Švédové jazz stále dost rádi.

Hrál jste taky švédskému králi. Má rád jazz?

Hrál jsem pro krále při nějaké slavnostní příležitosti s večeří a potom s ním i mluvil. Jazz má rád, ale bavit se s ním je docela těžké. Vlastně nevíte o čem a nemůžete mu dost dobře říct, že už si chcete radši povídat s někým jiným, protože vás nenapadá, na co se ho zeptat (smích).

Martina Fialková

kategorie: RSS, Číslo 01/09

http://www.xantypa.cz/archiv-cisel/cislo-01-09/607-3/georg-riedel